Bohemia Aikikai

V tomto rozhovoru popisuje Nishio Sensei svou filozofii a přístup k aikidu. Více než 40 let zkušeností tvoří základ jeho inspirativního vhledu do povahy “skutečné síly”, té síly, která je potřeba k zamezení zranění oponenta, a fromovalo jeho víru, že bojová umění se mají používat k ochraně všech lidí.

Sensei, naposledy jsme spolu hovořili asi před osmi lety (1983). Při té příležitosti jste zmínil něco ze svých zkušeností z doby, kdy jste cvičit začínal. Pokud si dobře vzpomínám, do Aikikai Hombu Dojo jste se zapsal asi v roce 1951...

To je pravda.

Vstoupil jste jako uchideshi?

Ne. Uchideshi v té době byli Kanshu Sunadomari, současný vedoucí Manseikan Dojo v Kumamoto (osrov Kyushu), Sadateru Arikawa, současný shihan v Aikikai, a pan Noguchi. Shigeo Tanaka a pan Sakai do dojo dojížděli.

Byl v té době rozdíl mezi aikidem, které se vyučovalo v Yoshinkanu, a aikidem, které jste praktikovali v Aikikai?

V té době se Yoshinkanu podařilo otevřít dojo v Tsukudo Hachiman, ale nevypadalo to, že by se rozlišovalo to, co dělali. Tato zvláštní fotografie, kde všichni pózují společně, byla pořízena asi před 40 lety. Jsou tady Doshu, Morihiro Saito Sensei (vedoucí Ibaragi Dojo), Koichi Tohei Sensei (současný vedoucí Shinshin Toitsu Aikido), Kiyoyuki Terada (shihan v Yoshinkanu), Gozo Shioda Sensei (tvůrce aikida Yoshinkanu), Seigo Yamaguchi Sensei (současný shihan v Aikikai), Sadateru Arikawa (současný shihan v Aikikai) a shihan Kisaburo Osawa (předchozí ředitel Aikikai).

Na této fotografii to nevypadá, že by se příliš rozlišovalo, co který z nich učil. Přišel někdy cvičit i Kenji Tomiki Sensei (první prezident Asociace Japonského Aikida)?

Ano, v té době chodil trénovat. Někdy jsme cvičili spolu i společně odcházeli na stanici Okubo cestou domů. Oblast kolem dojo byla vypálena během války a nic tam nebylo.

Mluvil v té době Tomiki Sensei o soutěžním aikidu?

Ne, ještě o tom nezačal mluvit. Ale protože jsem zdal pana Tomikiho z časů Kodokanu, někdy jsme procvičovali věci jako “happo no kuzushi” (narušení rovnováhy oponenta v osmi/všech směrech), když měl čas. Tou dobou jsem aikido netrénoval dlouho, ale už jsem znal dost z judo a karate a měl jsem pocit, že mu bylo snadno rozumět. Myslím, že Tomiki Sensei ve svých hovorech dost zdůrazňoval teorii… Ano, rozmýšlel o věcech z akademického pohledu. Rozmlouval o “rikaku judo” (techniky juda provedené z různých pozic). Věřím, že Tomiki Sensei uvažoval o tom, že by změlil aikido podobným způsobem, jakým Kano Sensei proměnil jujutsu v judo. Měl jsem také pocit, že by bylo dobré, kdyby se tyto metody staly součástí středního a vyššiho vzdělání. Jinými slovy, když začnete cvičit bojové umění jako aikido v dětském věku, můžete dopadnout tak, že se učíte jakési pověry, a že pak nedokážete překonat své špatné návyky, když to bude důležité. Výsledkem bude mizerná technika. Proto jsem považoval za vhodné, kdyby mladí lidé procvičovali aikido soutěžně. V té době jsem měl za to, že by bylo lepší začít s aikidem v pozdějším (univerzitním) věku, kdy už člověk nabyl určitou soudnost. Děti, které cvičí aikido, postrádají schopnost mu porozumět. Pro tento případ mi připadalo dobré aplikovat metodu pana Tomikiho (soutěžní aikido).

Přišel někdy Shioda Sensei do dojo vyučovat?

Ne, on neučil. Někdy se ukázal, když byla příležitost. Často zavítal do dojo, aby se podíval, co děláme. Pan Mochizuki (současný vedoucí Yoseikan Hombu Dojo) také občas přišel. Na tyto dny vzpomínám s nadšením.

Kromě O-Senseie, byl v té době ještě někdo, kdo Vám sloužil za vzor?

Docela dost věcí jsem se naučil z metod pana Yamaguchiho. Znal věci, které já neznal. U mě bylo základem judo a karate, ale on studoval meč, když byl na střední škole za starého vzdělávacího systému. Jeho přístup mi připadal velmi originální. Bylo nám řečeno, že aikido pochází z meče, ale mě nikdy nepřesvědčily odpovědi na mé otázky na toto téma. Tak jsem kolem roku 1955 začal cvičit iai a také jodo. Velmi málo lidí v té době cvičilo iai. Jelikož jsem ho dělal proto, abych se naučil aikido, neomezil jsem se jen na jeden styl, ale spíš praktikoval řadu různých systémů. Ty školy byly všechny odlišné podle toho, z jaké doby pocházely. Ale to bylo něco, co bylo to nutné. Příkladně něco jako v současné době zavedené iai, které je založeno hlavně na Omori-ryu, pro nás není víceméně použitelné. Během éry Tokugawa se tato koncepce vyvinula do součásti samuraiské etikety. Je daleko od skutečného bojového systému. Mé pochyby začínají už u způsobu, jakým se meč nosí. Není možné se posadit, pokud máte dlouhý meč. To je pozice pro krátký meč. Samurai se s dlouhým mečem neposadil. Když jste přišli k někomu domů, uložili jste svůj meč u hostitele. Když jste byli někde, kde bylo v pořádku nechat si meč u sebe, buď jste ho umístili za sebe, nebo na opačnou stranu tak, abyste dali najevo, že se ho nechystáte tasit.

Rozhovořil byste se víc o svých zkušenostech s mečem?

Učil jsem se přímo u slušné řádky učitelů jako je Shigenori Sano Sensei a u mistrů, kteří v té době měli 9. a 10. dany. Běžně byste se k takovým lidem nemohli dostat blízko, ale já byl mladý a chyběla mi diskrétnost. Nijak jsem se neostýchal, a když jsem k nim přišel, obyčejně se rozhovořili. Tyto zkušenosti jsou pro mě teď hodně užitečné.

A co Vaše cvičení s jo?

Na svůj trénink s jo jsem šel k Takaji Shimizu do Shindo Muso-ryu dojo. Bylo to ve zhruba stejnou dobu, kolem roku 1957 nebo 58. Hosho Shiokawa, mistr Mugai-ryu, je současným prezidentem ECO Federace Karate a vice prezidentem Celojaponské Federace Jodo. Chodil do dojo Shimizu Senseie ve stejné době. Ve své knize píše něco o mě. Pochopíte, když si ji přečtete. Měl problém pokročit v karate a začal cvičit aiki. Já měl problém s judem a také začal s aiki. Trénovali jsme spolu asi 2 roky. On potom odešel cvičit do dojo pana Shimizu. Šel jsem také, ale vůbec mi to nevyhovovalo. Někdy vám ho představím, proč se s ním nesetkat? Přišel do dojo v době, kdy byl aktivní pan Tohei. Tak myslím, že pokud se s ním setkáte, bude hodně mluvit o panu Toheiovi a panu Yamaguchim. Je opravdu vyjímečná osobnost. Učil v dojo Sogena Omoriho a dlouhou dobu také na Teschukai. Pak jsem asi půl roku docházel do dojo Shimizu Sneseie na konzultace a potkal velkou řadu lidí. Obvykle jsem cvičil jodo v Yokohamském dojo, takže když jsem něčemu nerozuměl, šel jsem za Shimizu Senseiem a zeptal se ho. Učil mě mnohokrát a jeho instrukce byly velmi užitečné. Tak velký člověk jako on má mnoho, co nabídnout. Říkám svým vlastním studentům, že když chtějí navštívit jiné učitele, mají si vybrat ty nejlepší. I když se stane, že něčemu nebudou rozumět, příjde den, kdy budou těžit z toho, co jim bylo ukázáno.

Kde jste cvičil karate?

Nejprve jsem chodil do dojo Yasuhiro Konishi Senseie. V té době byli univerzitní studenti, kteří v Japonsku cvičili karate, poměrně slabí a mnoho mladých spolucvičenců docházelo na unverzity učit. Já jsem přiliš nerozlišoval různé styly a kdykoliv bylo někde otvřeno nové dojo, zašel jsem tam. Ninak jsem to ale neřešil.

Zpočátku bylo Tokyo rozstřílená oblast a žádná dojo tam nebyla. Takže, nejprve jste dělal judo, pak karate, aikido, iai a jodo. Praktikoval jste ještě jiná bojová umění?

Cvičil jsem také s oštěpem/kopím, a na škole i trochu s “juken” (dřevěný bajonet). Když jsem dnes sledoval Váš trénink, viděl jsem, že do procvičování technik beze zbraní vkládáte jo a ken.

Dají se aplikovat i na atemi?

V našem procvičování hodů a fixací v technikách beze zbraní jsou důležité pricipy “tsukuri” (příprava na útok) a “kuzushi” (narušení rovnováhy oponenta), a ty téměř vždy obsahují atemi. Pro tsukuri a kuzushi používám techniky atemi a kokyu (dechu). V aikidu bylo málo technik zakončovaných hodem, když jsem s ním začínal. Bylo to jen iriminage, shihonage a kotegaeshi. Vymyslel jsem většinu hodů, využívajících boky, díky svým zkušenostem z juda. Myslím, že pan Tohei jednou poznamenal: “Nishio nedělá aikido. Nejsem si jist, jestli dělá judo, nebo karate, ale není to aikido. Neví jak prodloužit ki (energii)” (Smích)

V technickém manuálu budo, který O-Sensei napsal před válkou, se píše, že “nage” má iniciovat útok, když se provádí shomenuchi ikkyo”.

Ano, tak se to cvičilo za starých časů. My, nicméně, nevstupujeme přímo ze předu, ale využíváme irimi. Je to záležitost jen malého rozdílu v úhlu. Když se úhel změní o 30 stupňů, můžete ovládat oponenta a vyhnout se jeho útoku. Toto představuje dimenzi odlišnou i od dnes praktikovaných tradičních bojových umění. Jelikož necvičíme aikido za účelem odhození oponenta, ten akt odhození je dokončen už před tím, než dojde k fyzickému kontaktu. Poté je to, myslím, záležitost toho, jak zařídit, aby se oponent stal odkázaným sám na sobě tím, že ho necháme projít procesem náležitého prozkoumání sebe sama. Věřím, že toto je správný směr, kterým by se bojová umění měla ubírat. Jaký smysl má odhodit člověka hned na začátku? Myslím, že pro budoucnost je důležitý koncept dovolit lidem žít, a myslím, že musíme usilovat o to, abychom toho dosáhli skrze náš trénink.

Sensei, využíváte ve svém učení koncepctů z filozofie tradičních bojových umění, jako je “sen no sen” (předvídání útoku), nebo “ato no sen” (reakce na útok)?

Tento typ otázek byl pokládán řadě praktikantů bojových umění během psychologické studie o našich názorech na prostor a rytmus, kterou provedla univerzita Tohoku. Je to všude stejné, studenti bojových umění říkají, že věci jako “sen no sen” jsou nutné k tomu, abyste se naučili, jak rozrušit oponenta a vstoupit. Nicméně, v aikidu takové věci nejsou vůbec nutné. Nenarušujeme oponentovo dýchání, protože oponent přizpůsobuje své dýchání a my přizpůsobujeme to své odpovídajícím způsobem. Když jsem na ten průzkum odpověděl prohlášením, že aikido zahrnuje úplně jinou dimenzi, řekli mi, že je to poprvé, co takový názor slyšeli. O-Sensei často říkával: “Vy a váš oponent dýcháte jako jeden, tak on přichází, aby zaútočil. Co byste udělali, kdybyste narušili jeho dýchání? V aikidu regulujeme dýchání lidí.” Jak já, tak můj oponent se vyvíjíme společně. Náš způsob myšlení by neměl být na tak nízké úrovni, abychom potřebovali narušit dýchání lidí. Proto také v našem cvičení nejsou žádná “kamae” (bojový postoj), nebo něco podobného. To je nejrychlejší cesta.

Rozvedl byste, prosím, tuto myšlenku?

V myšlení aikida není žádné kamae. Náš základní předpoklad je, že s někým zacházíme normálním způsobem. Aikido má skutečně hledajícího ducha, myšlenku spojení. Jednáme s oponentem ze správné pozice. Není to otázka vyhýbání se oponentovi, ale spíše vytvoření prostoru pro něj. Budete-li jednat po způsobu tradičních bojových umění, můžete oponenta rovnou odhodit. V aikidu vstupujeme podél centrální linie oponenta, protože tím, že se s ním spojíme a vytvoříme pro něj prostor, nepřijímáme jeho útok. Pokud vezmete tuto myšlenku a použijete její opak, můžete oponenta okamžitě odhodit. My to ale neděláme, protože to považujeme za zločin. Než se vyvinulo aikido, byl za silného považován ten člověk, který uvedeným způsobem dokázal někoho odhodit. Ale tak jedná nejslabší typ člověka. Aikido nabízí oponentovi příležitost, aby se náležitě vzpamatoval.

Rozhodně byste měl napsat knihu o svém způsobu myšlení, když už ne knihu o technikách. Sensei, co si myslíte o situaci, v jaké je aikido dnes?

Je to něco, co mi dělá starosti. Vypadá to, že aikido se vyvíjí směrem pryč od bojového umění. Za bojové umění nemůžete považovat něco, co nemá sílu. Věřím, že schopnost se úspěšně vypořádat s oponentem dělá z bojového umění něco užitečného k ochraně lidí a pomoci. Musíme se ochraňovat navzájem. Naše síla musí být používána na ochranu a pomoc lidem.

Myslím, že to je něco, co může cizinec žijící v nestabilní společnosti snadno pochopit. Nejste jediný, Sensei, kdo si dělá starosti s moderními bojovými uměními, ale nevypadá to, že by se situace lepšila…

Je těžké to vysvětlit, ale je to ve způsobu, jakým trénujeme. Loni a předloni jsem byl ve Francii a lidi tam hodně zajímaly naše tréninkové metody. Ukazuji, jak zacházet s mečem, úderem a všemi ostatními druhy útoku.
Myslím, že to, co je na aikidu úžasné, je možnost uplatnit ho, tak jak je, na cokoliv. O-Sensei měl pravdu, když říkal: “Tyto techniky můžete použít s mečem, jo, nebo čímkoliv.” Tohle všechno je součástí aikido tréninku. Nicméně, většina dojo tímto způsobem necvičí.

Jak byste se, například, vypořádal s útokem vysoce pokročilého karatisty?

Moje hlavní praxe není v karate, ale s podobnými věcmi je snadné se vypořádat. Můžete číst jeho záměr. Úroveň judisty, například, můžete vyčíst už z toho, jak si váže pásek, nebo podle toho, jaká je jeho oblíbená technika. U karatisty obvykle dokážete říct, jestli se chystá kopnout, nebo udeřit.
Skvělá věc na kruhových pohybech je to, že je můžete použít v jakékoliv situaci. O-Senseiovo myšlení bylo úžasné. Neuvěřitelně dokázal proměnit původní smrtonosná a neodpouštějící bojová umění v “odpouštějící bojové umění”. V tomto smyslu O-Senseiovo myšlení překročilo myšlení Kano Senseie o maximální účinnosti s minimálním úsilím a o vzájemné prospěšnosti. Myslím, že když Kano Sensei přišel s konceptem vzájemné prospěšnosti, byl to v té době revoluční způsob myšlení. Ale O-Senseiovo myšlení bylo ještě pokročilejší. “Odpuštění, nabídka a vedení” byla jeho slova. Původní bojová umění byla zaměřena na to, jak silou vzít život, proto oceňovala více zmocňění se, než dávání.

Kano Sensei byl první pokrokový učitel…

Ano. Jeho myšlenky byly úžasné. Ale O-Senseiovo myšlení zahrnovalo širší oblasti.

Do jaké míry, myslíte, byl O-Sensei po morální a duchovní stránce ovlivněn náboženskou sektou Omoto?

Myslím, že po duchovní stránce bylo O-Senseiovo aikido ovlivněno nejen náboženstvím Omoto, ale také jinými věcmi. Vypadalo to, jakoby se s tím narodil. Nebylo to tak, že se prostě přidal k nějakému náboženství. On šel za jeho hranice. Jsem šťastný, že jsem se setkal s tak úžasnou osobností, jakou byl O-Sensei. Jeho myšlenkou bylo, že kdyby aikido – tato revoluční metoda bojového umění, která se zrodila z jeho osobní zkušenosti – mohlo být jen trochu užitečné, chtěl ho předat společnosti. Bojová umění nemají za účel bojovat, ale spíše boj eliminovat. Je to za tímto účelem a pro ochranu všech lidí, proč se musíme stát silnými. Jinými slovy, co je nutné, je síla nezranit oponenta. Když máte tuto sílu, snadno najdete řešení bez odhazování lidí.

Můj dojem je, že ve Vašem dojo se techniky vždy přizpůsobují útoku…

Ano. Vždycky říkám: “Tohle teď děláme takhle, ale když budeme pokračovat tady tudy trochu dál, oponent upadne. Jenomže, jelikož považujeme odhození oponenta za zločin, vyhýbáme se útoku tímto způsobem.”
V závislosti na okolnostech je schopnost zaútočit někdy nutná k ochraně jiných lidí. Můžeme útočit. Když víme jak útočit, nemusíme nikoho odhazovat. Když víme, jak lidi odhazovat, nezapojujeme se do bojů a zápasů. O tom je každý přesvědčen. Proto je nutné každého naučit údery atemi. Je možné i zabít člověka jedním prstem.

Sensei, vaše pohyby jsou velmi rychlé. Myslím, že získat takovou rychlost, vyžaduje více úrovní znalostí včetně čtení oponentových záměrů, načasování, narušení jeho rovnováhy, vypořádání se s útokem, odhození, apod. V tom musí být více úrovní od počáteční maai (bojová vzdálenost) až k zakončení techniky.

Vlastně, mým záměrem nikdy nebylo dělat věci rychle.

Student: Sensei, Vaše techniky jsou tak rychlé jako víření větráku. (Smích)

Pro vás jsou Vaše pohyby možná přirozené, Sensei, ale jsou tak rychlé, že lidé, kteří je sledují, nedokážou říct, co se stalo. Vysvětlil byste svůj přístup k tréninku více do hloubky?

Jenom nikya procvičujeme 20 různých druhů, a pokud použijeme meč a jo, technika se dále trochu změní. Vždycky říkám svým studentům, aby z těch technik vybrali jednu zvláštní pro sebe. V judu a karate si většina lidí vybere pouze jednu techniku, na kterou se specializují. Každému říkám, ať rozvinou jednu techniku do té míry, že jim vždy přinese vítězství. Říkám svým studentům, že v aikidu se vypořádáváme s věcmi už tím, jak vystupujeme.

Často odjíždíte učit do zahraničí. Jak dlouho už takhle cestujete?

Asi 7 nebo 8 let.

Byl jste ve Skandinávii, Americe a nedávno ve Francii. V zahraničí mají vážné problémy s násilím a drogami. Myslím, že lidé, kteří začínají cvičit, chtějí bojové umění, které mohou reálně použít, ne jen cvičit pro zdraví. Myslím, že to je rozdíl v Japonském a zahraničním pohledu na aikido…

Myslím, že všichni začínají cvičit, protože se chtějí stát silnými. Myslím, že časem se to mění, protože je rozdíl mezi tím být silný během cvičení a být silný jako osobnost. Jeden druh síly potřebujete, abyste dokázali někoho odhodit, ale jiný druh síly potřebujete, abyste dokázali někoho ochránit. Já se zaměřuji na ten druhý případ a na svých zahraničních cestách to jasně zdůrazňuji. Když například vysvětluji úder, říkám: “V normální situaci byste ho neměli použít. Zastavte tady. Když budete pokračovat, váš oponent upadne. Tak daleko byste se neměli dostat.” Nyní cestuji do zahraničí na krátký čas, takže když lidem něco vysvětluji, říkají, že chtějí procvičovat to, co jsem jim ukázal. Bohužel ale postrádají pevné základy. Málo kdo, například, umí správně použít tegatana (hranu ruky)……

Pochází Vaše tegatana z karate?

Její základy ano. Ale v Japonsku je málo praktikantů karate s vysokou úrovní atemi technik. Říkám svým studentům, že je škoda, že tyto techniky mizí, a apeluji na ně, aby jejich uchování věnovali více pozornosti. Myslím, že jednou z rolí aikida je nabídnout takové techniky jako atemi. Myslím, že atemi jsou duší Japonských bojových umění. Atemi dočasně neutralizuje bojové schopnosti oponenta a dovolí mu opravit svůj přístup a návrat do normálního stavu. Počet lidí, kteří alespoň do určité míry vědí, jak používat atemi, se postupně snižuje. Proto si myslím, že bychom v aikidu měli tuto dovednost zachovat a používat ji, když je to nutné.